Jsem otec tříleté holčičky, která pro mne znamená všechno. Je to můj život – jediné co mi zbylo. Po narození dcerky jsem netušil, že půjdu tak trnitou cestou, která mě dovede až k těmto řádkům a k volání o pomoc.

Ale abych začal od začátku…
Než se malá narodila, neměli jsme ani jeden žádné zázemí, pokud nepočítám bydlení u rodičů. Oba mladí na to, abychom byli schopni zakládat si rodinu. Ale přesto se tak stalo a má bývalá přítelkyně se rozhodla, aniž bych o tom něco věděl, v těhotenství pokračovat. V době, kdy jsem se to dozvěděl, se už nedalo nic dělat. Tak jsem se snažil rychle obstarat byt, udělat úpravy k bydlení a co nejdříve se nastěhovat, abychom mohli fungovat jako rodina. Po narození dcery jsem chodil do práce a matka se starala o naší dceru, teda jestli se to dá říci „starat“ – jelikož trávení na internetu či u televize podle mne není zrovna ta správná péče o dítě… V té době mezi námi už byly jisté problémy, přikládám je právě k nezralosti nás obou. Přítelkyně si odjela s dcerou neznámo kam, po telefonu mi sdělila, že přijede k večeru. Když jsem na ni čekal na nádraží, zjistil jsem, že to, co tvrdila, se nezakládalo na pravdě. Vzal jsem dceru domů a přítelkyni oznámil, ať pak přijde za námi. Později mi napsala, že je u matky a že se domů už nevrátí. Nechala mě i s dcerou bez prostředků, bez plen, bez jídla. Zoufalý jsem běhal po městě a sháněl plenky a jídlo pro dceru. Volal kamarádce, která nakonec přijela a s malou mi pomohla. Nakonec jsem o půlnoci měl návštěvu. Přijela policie ČR, která mi oznámila, že přítelkyně to nahlásila jako únos. Nevěřil jsem svým uším a nechápal, co to má znamenat. Po třech dnech si nakonec přítelkyně pro dceru přijela. Kamarádce vynadala, že se o dceru vůbec postarala a já zůstal v bytě sám. Od té doby jsem viděl dceru velice málo. Sem tam přijela přítelkyně s dcerou k nám domů, zůstala pár hodin, kdy jsem si mohl s dcerou hrát a pak zase odjely.

Asi po půl roce se přestěhovaly k otci, který bydlí na stejném sídlišti jako já. Zpočátku mi svitla naděje, že dceru budu moci vídat častěji, ale po čase jsem zjistil pravý opak. Přítelkyně mi brání ve styku s dcerou čím dál víc a já se bojím, že o ni přijdu úplně. Není s ní rozumná domluva. Nikdo mi nedokáže pomoci. Matka mé dcery si dodnes nezažádala soudně o svěření dcery do své péče. Jediné, o co soud požádala, byly alimenty, ale ani k tomuto soudu ani jednou nedorazila a tím pádem se vše ukončilo. Přesto matce posílám každý měsíc peníze, kupuji dceři dle svých možností, co potřebuje. A za to jsem chtěl jen vídat dceru. Vždy jsem se snažil vyhovět matce mé dcery, čekal jsem každý den, kdy mi oznámí, že si můžu dceru vzít. Nakonec jsem dceru mohl vidět jen mezi dveřmi a někdy s ní jít aspoň na půl hodinky ven. Byly dny, kdy jsem si mohl vzít dcerku aspoň na hřiště, ale jsou i dny, kdy dceru nevidím vůbec. Stále jsem byl pod jejím dohledem, nikam jsem nemohl, i když jsme už spolu nežili. Používala proti tomu zbraň právě naší dceru. Čas od času jsme se i setkali a na chvíli jsme fungovali jako pár se vším všudy. Ale bohužel trvalo to vždy jen chvíli. Když jí kontaktovala sociálka a snažila se jí domluvit, reagovala negativně a dokonce podala stížnost na ně, že nic nedělají. Když sociální pracovnice byla se mnou u předání naší dcery soudem ustanovenou dobu, poslala nás do háje. Neakceptuje nic, ani policii, která se také mnohokrát snažila při odmítnutí předání dcery o domluvu. Byla pozvána k soudu, kde jí bylo vysvětleno, že soudní rozhodnutí musí akceptovat. Tam vše odkývla, najala právníka a odvolala se. Děje se však pravý opak, neakceptuje. Soud se rozhodl dát matce mé dcerky pokutu za maření soudního rozhodnutí, které k dnešnímu dni je 10 tisíc korun, ale na to se odvolala. Pokuta jí nezastavila a i nadále mi brání ve styku s dcerkou. Když k nim přijdu a donesu malé oblečení, co jsem jí koupil, vyhodí mě se slovy, že nemám dnes právo sem chodit. Když se jí zeptám, jestli otevře v neděli, kdy mám dle rozhodnutí soudu nárok na návštěvu své dcery, odpoví mi, že ne. Poslední zbraní, kterou použila proti mně, abych přišel zcela o dceru, bylo udání, že jsem jí údajně znásilnil. Naštěstí celé vyšetřování dopadlo dobře a matka musela obvinění stáhnout, jinak by byla ona, která by byla stíhána za křivé obvinění. Ale to stejně nic nezměnilo v tom, že dceru i nadále nevidím. Když se blížily dcerky narozeniny, matka mé dcery mi poslala SMS, že se nemusím ani snažit přijít, jelikož nebudou doma. Oznámila mi, že má přítele a mě už nepotřebují. Neustále má nějaké výmluvy, nespolupracuje ani se sociálkou, soudy jsou jí ukradený. Nikdo jí nezajímá. Otec matky mě vyhazuje a vyhrožuje, matka mi nezvedá telefon. Mám strach, že o dceru přijdu úplně a tím pádem přijdu o to, co mi je nejdražší „ dcera“. Už nevím na koho se obrátit. Na sociálce mi bylo řečeno, že s tím nic neudělají, i když mi fandí a přejí mi, abych získal dcerku u soudu do vlastní péče. Na policii mi oznámili, že si mám sehnat dobrého advokáta, ale nemám na něj peníze, a i kdybych měl – k čemu, když stejně matka mé dcery nepřijde k soudu. Vždy si najde nějakou omluvu. A mě řekne, že je jí celý soud ukradený. Jí se nic nestane a já s tím nic nevyřeším, akorát bude utíkat čas a já přijdu o dceru nadobro. Jsem zoufalý a nevím co dál. Vyzkoušel jsem snad všechny prostředky, které existují. Dal jsem na rady ostatních a nikam to nevede. Co mám dělat? Jak to řešit? Pomůže mi někdo? Když stát ona nebere vážně? Když jí ani pokuta, která není malá, nezajímá?

Dcerka je moje krev, můj život !!!
Vše co mám a nechci se jí vzdát a nevzdám…

Jako jistou náhradu by šlo využít kanál #rumburk na IRC síti, který je založen už více jak 8 let, ale nevěřím, že by se nějak více uchytila. Každopádně pro zájemce – kanál „sídlí“ na IRCNetu (české servery: irc.felk.cvut.cz, irc.gts.cz nebo irc.upc.cz). Pro připojení existuje nespočet programů, časem také připravím pro zájemce Miranda pack, kterým zároveň můžete nahradit přežitý (a bohužel zažitý originální ICQ klient).

Další plány o urdžení naší komunty (dalo-li by se tak říci) jsou – v přípravě je komunitní portál na webu www.i-rbk.cz.

„Tuhle válku jsme ještě nevyhráli, ale bitva je naše…“